Vyhledávání

Kontakt

Obecní knihovna Jiřice
Jiřice 110
396 01 Humpolec

+420 723 252 933

jiriceknihovna@seznam.cz

Šesté pokračování vzpomínek pana Antonína Svobody

21.03.2012 17:56

O pouti stál na návsi kolotoč který se točil ručně. Za svezení se platilo 20 haléřů a když se chtěl někdo svést zadarmo musel točit pět písniček aby se jednou svezl. Někdy se z toho točila až hlava jak jsme rychle na kolotoči běhaly za sebou.Chodilo se stavět sedlákům len do koziček a tím nám přibývalo peněz do pokladniček. Jednou jsme pomáhaly stavět jednomu občanu na návsi nový dům. Byla nás celá parta, podávali jsme cihly míchali maltu a různé jiné práce.. Bylo to o prázdninách a chodili jsme celý den, dával nám i jídlo poněvadž byl řezníkem. Byl snámy spokojen a nám se to také líbilo, poněvadž jsme si vydělali hezké peníze. Co se ale nestalo, někdo to udal, že zaměstnává děti a přišel to vyšetřovat četník. Museli jsme říci , že nám nic neplatí  a chodíme tam dobrovolně. On nám potom za ty poslední dny žádné peníze nedával, tak jsme se s klukama jednou večer sebrali a , že mu  zbouráme příčky postavené na 1/4 cihly které nemají velké držení. Nakonec však ke sbourání nedošlo, on každému smluvenou částku zaplatil, ale řekl nám abychom tam již nechodily, že by platil pokutu. Později když jsme začal chodit do měšťanky v Humpolci bylo to ještě horší, jak s učením tak docházením, učení to bylo mnohem horší a cesty namáhavější. Hlavně v zimě to bylo po kolena sněhu a nikde žádná pěšina, kolikrát nebylo ani znát kudy vede silnice a jezdilo a chodilo se po polích. Muselo se ale chodit pěšky každý den a za každého počasí, žádná omluva na počasí se neuznávala. Oni však nás ani rodiče v tom nepodporovaly a do školy se muselo jít stůj co stůj. Do třídy kam jsem chodil bylo několik chlapců  a děvčat ze sirotčince kteří měli stejné oblečení. U některých bylo jejich chování trochu zakříknuté, ale jeden z nich nám byl dáván za odstrašující příklad, poněvadž na jarmarku rafinovaně zcizoval vystavené zboží a když nechán  po škole a učitel jej zamknul do třídy, slezl po okapové rouře ze 2 patra a utekl. Po celou dobu co jsem chodil do měšťanky vždy za polední přestávky mě bral jeden můj kamarád do textilní továrny kde pracoval jeho otec a tam jsem poznal práci textilních dělníků. On tam byl zaměstnán jako dělník , který navlékal z ciziny dovezené vzláštní štětky do železných rámů které se vkládaly do stroje a tím se česaly hubertusy. Tam jsem prvně viděl práci valchářů a dělníků u ždímaček a praček. Za polední přestávky jedli tito lidé většinou polévku kterou si ohřívali v konvičkách a chleba, poněvadž žádná jídelna nebyla a z továrny nesměl nikdo odejít, proto si dělníci nosili jídlo z domova. Jezdilo se do práce na kolech a ještě více se chodilo pěšky, ponevdž autobus jezdil jen 2 x za den, ráno o 9 hodině, do města a o 13 hodině nazpět. Dnes je na vesnici více aut, než bylo dříve kol. Ale abych nepředbíhal událostem. Po vyjití měšťanky začala naše okupace hitlerismem. Přihlásil jsem se u otce do učení a po dva roky chodil do pokračovací školy, kde jsem se musel učit hlavně němčinu kterou jsem nenáviděl již v měšťance, né však proto , že jsem se jí musil učit, poněvadž matka nám vštěpovala přísloví, kolik řečí umíš tolikrát jsi člověkem což je pravda, ale , že tu řeč používali naši prokletí okupanti proto jsem jí nenáviděl. Musel jsem to však přežít a po vyučení, poněvadž jsem nemohl u otce doma pracovat přihlásil jsem se do Havlíčko - Brodských mlékáren a prováděl sběr vajec ve třech obcí. Tam jsem také poznal život lidí jak na vesnici tak na samotách, poněvadž jsem docházel do všech stavení. Bylo opravdi vidět jaký mají lidé poměr ke svému hospodářství. Někde bylo čisto, uklizeno všechno na svém místě a jinde zase nepořádek jaký se nyvidí. Slepice chodily po kuchyni skákaly po stole všude od nich bylo naděláno, okenička od kamen podepřena kůlem, aby nevypadla, jinde zase nebyla ani podlaha jen udusaníá hlína, to bylo v těch domácnostech kde se buď ženy o domácnost nestaraly a nebo tam kde manžel více pil nebo prohrál v kartách než vydělal. A za okupace se muselo ještě vše dodávat jak obilí tak maso hovězí,vepřové vše podle výměry. Sedlákům plombovaly šrotovníky, aby nemohly šrotovat obilí, ale mnoho z nich to mělo uděláno tak , že šrotovat šlo a nikdo to nepoznal. Do mlýnů mohl jezdit jen ten kdo měl na mletí povolení. Já sám jsem chodil večer do mlýna s ruksakem na zádech a v něm trochu pšenice, abych jí proměnil za mouku a když jsem se v noci vracel musel jsme se ještě schovávat ve škarpě když jelo nějaké auto, poněvadž chycení znamenalo zavření, nebo odvelení do říše a ještě ten mlynář dostal pokutu nebo horší trest. Všecho v obchodech bylo na lístky jak maso, mouka, pečivo, látky, bombony i cigarety. A se vším se šmelilo , to znamenalo shánět bez lístků. Největší scháňka byla po cigaretách. Otec měl u hostince trafiku a já jsem mu musel dělat zvlaštní seznam o kuřácích, na který si ponamenával kolik který cigaret vybral. Bylo několik kuřáků kteří chodili do krámku pro cigarety každý den brali si jen dvě, nebo tři. To bylo potom dohadů kolik jich vykouřili. Fasovalo se 40 cikaret na měsíc a bylo to opravdu pro kuřáka málo.

Sedmé pokračování vzpomínek pana Antonína Svobody

Sedmé pokračování vzpomínek pana Antonína Svobody * rok 1943 * 1945

02.11.2012 15:33
Jeden hospodář sehnal několik pytlů odpadu z Jihlavské tabačky, zase jen za máslo a vždycky nějaký tabák na sítu přesál, aby mohl vášnivé kuřáky obdarovat. Jaký byl pohled na rozjařené oči kuřáka při balení té cigeretky nelze ani vypsat, to se muselo prožívat. Když tabák na balení cigarety došel,...